Epitaf pro psa

Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,
v němž svět, krom jména, sotva něco ztrácí,
tu sochař v pompě smutku objednaný
říkáním zdobí hrobku bez příhany -
když dílo skončí, nápis je tam vryt,
ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.

Však chudák pes, v životě přítel pravý,
jenž první vítá, brání do únavy,
jenž celým srdcem patří pánu svému,
bojuje, žije, dýchá jenom jemu,
má po smrti být odklizen jak cár,
že pro nebe prý nemá duše dar -
zatímco člověk, hmyz ten, tvrdí směle,
že jenom jemu patří nebe celé.

Ach, člověče, ty, jehož chvíle zkosí,
ponížen otroctvím a zkažen mocí,
kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,
ty bídná hrstko prachu oživlého!
Tvá láska smilstvo, věrnost prázdný sen,
tvůj úsměv léčka, slovo podvod jen.
Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,
ani té dobré šelmy nejsi hoden!

Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,
jděte svou cestou, truchlit nemusíte.
Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl,
nejlepší přítel, kterého jsem měl.